Nuda není můj kámoš. Na kamionu mě to bavilo moc, ale okolnosti tomu chtěly jinak. A tak je to teď na silnicích ještě o kus nebezpečnější, páč jsem se upsala Arrivě. Už 14 dní jezdím s autobusem.

Za těch 14 dní mám spoustu nových kamarádů. Paní, co sama vychovává 7 dětí. Pána, který mě za každou cenu chce donutit, abych s ním absolvovala vyhlídkový let nad Slapskou přehradou, trochu zaostalou Haničku, která má místo hlavy kalendář a opravdu si pamatuje snad úplně všechny svátky a narozeniny... Ani je nemůžu všechny vyjmenovat 😀

A mezi moje neoblíbenější cestující patří trojice, kterou jsem vezla onehdá z Nového Knína.
Bohužel na celé trase jeli opravdu jen oni tři :-D
První nastoupila paní, od pohledu tak kolem pětašedesáti - sedmdesáti let. Nechtěla bych se nikoho dotknout, ale podle vzhledu, make-upu a oblečení bych řekla, že to byla bývalá šlapka, která se nemohla zbavit dojmu, že jí minisukně těsně pod prdelí sluší i dneska. Ta pani voněla. Nedokážu to popsat, ale jak vstoupila do autobusu, udělalo se mi mdlo. Možná měla starý zásoby toho nejlevnějšího ruskýho parfému, nebo na sebe lila nějakou prošlou aviváž, nebo co já vim, ale bylo to dost šílený.
Druhý nastoupil myslivec. Kluk celej zelenej, s pérem na klobouku. Sotva se vyškrábal po schodech ke mně. Pak se pokusil si říct o jízdenku. Chyběly mu horní jedničky, a zlitej byl tak, že mu fakt nebylo rozumět a já se bála nadechnout, abych později při případné silniční kontrole neměla nějaká promile.
Mno a ten poslední? Pan bezdomovec. Tady myslím není potřeba popisovat vizáž, ani vůni.
Jeli všichni až skoro na konečnou!

Asi tu práci miluju :-D