Volala Porucha, že jde ze školy, ale že se ještě zdrží, protože čeká na kámoše. Zeptala jsem se, jestli má peníze a, zda by byla tak hodná a koupila mi alobal. Dál se hovor vyvíjel asi takhle:
P.: ticho
Já: "Jsi tam?"
P.: "Jo"
Já: "A slyšela si, co sem ti řikala?"
P.: "Jo"
Já: "A koupíš mi ho teda?"
P.: "No...jo."
Já: "Ty nevíš jak to vypadá?"
P.: "Nejsem blbá"
zase odmlka
P.: "To je takový to, jak si do toho balíš tetování, ne?"
Já: "Ne, ale mám to ve stejnym šuplíku."
P. vítězoslavně: "Aháááá, tak to je takový to bílý, jak dáváš na hrnec, když pečeš cukroví"
Já: "Ne, to je pečící papír, já potřebuju alobal, takovej lesklej..." "Hele, to je jedno, jdi do krámu a zeptej se, kde ho mají, pak už to najdeš, je to tam napsaný."
P.: "Tak jo, čau."


Za čtvrt hodiny telefonát číslo dva.
P.: "To si mi nemohla říct rovnou, že chceš koupit ufonskej papír??!!" a zavěsila.

No, je jí teprve patnáct, a je krásná!